Galerie Portyč - výstavní a prodejní galerie v Písku

icon zpět na seznam akcí

Josef ZÁRUBA - VÁBENÍ

Josef ZÁRUBA je soběslavským rodákem, vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Českých Budějovicích a až do roku 1989 pracoval jako projektant v podniku LADA Soběslav. Po změně režimu se vydal na dráhu, kterou si vysnil už jako malé dítě, na dráhu výtvarníka, malíře. Tato role se zdá romantická, ale pro živitele rodiny plná nejistot. Jistotou pro něho bylo tvořit komerční věci, které dodával do nově vznikajících prodejen dárkového zboží. Asi po pěti letech si sám takovou prodejnu otevřel, a tím si uvolnil ruce pro svojí volnou tvorbu. Na uměleckou školu už nezbýval čas, ale po školení stále toužil. Za „ředitelování“ Milana Knížáka v NG Praha jako jedna z prvních institucí v republice otevřela výtvarné dílny pro studenty a dospělé pod vedením významných současných umělců, např. Rittsteina, Hůly, Střížka… Tam absolvoval 6 semestrů. Když na tato školení vzpomíná, tak říká: “Malovat mne tam nenaučili, ale myslet ano. Už samotné prostředí velkých prosklených ateliérů vám dává možnost o věci přemýšlet jinak, než když tvoříte někde v koutě obývacího pokoje“. Tam také poznal kolektivní hodnocení a diskusi nad vytvořenými pracemi.

Josef Záruba do současné doby absolvoval přes 40 převážně samostatných výstav v České republice, Rakousku a Slovensku. Jeho díla najdeme jak v soukromých sbírkách, tak i v institucích.

V galerii Portyč bude Josef Záruba vystavovat díla ze dvou svých cyklů: Moji blízcí a Prašivky. V cyklu Prašivky autor poukazuje v narážce na fenomén, kterému každoročně propadají téměř všichni obyvatelé české kotliny, sběru hub. Houby v podání Záruby jsou znázorněny ve velikém nepoměru k okolní krajině. Jednou tvoří panorama města vystaveného z hub „mrakodrapů“, jindy se tyčí nad krajinou jako větrné elektrárny. Na plakátu k výstavě je reprodukován obraz s názvem „Vábení“, který dal název celé výstavě. Vyjadřuje to, proč Záruba houby – prašivky začal ve svých dílech používat. Zdálo se mu nespravedlivé, že k tomu, co je v lese nejkrásnější, jsou lidé v lepším případě lhostejní, v horším případě do toho kopnou. A tím nejkrásnějším jsou právě houby – prašivky. Pro Zárubu naopak znamenají šperky rozeseté po lese.

Jestliže v cyklu Prašivky až na jednu výjimku nenajdete žádnou figuru, tak cyklus Moji blízcí na nich stojí. Zde autor „používá“ figury svých blízkých rodinných příslušníků, kamarádů a známých k tomu, aby mohl rozehrát nějaký příběh. Děj příběhu může být smyšlený nebo pravdivý, jako na obraze Dědův uprchlík, kde je znázorněn pohled z jedoucího auta noční krajinou. Nad dálnicí se v

hyperrealistickém provedení prochází malý chlapec, autorův vnuk. Cíl dlouhé, zahraniční cesty.

K obrazům Josefa Záruby se nabízí přiložit text významného českého fotografa, mého přítele, Pavla Baňky: „Dívám se na umění jako na hru, která s sebou přináší výsledky a dělá člověku dobře. A také věřím tomu, že lidé, kteří mají v životě nějakou vášeň, žijí déle, nebo alespoň plněji“.

A to o Josefu Zárubovi a jeho obrazech bezesporu platí.

Irena Mašíková Konštantová, kurátorka výstavy